O Českomoravském archeologickém ústavu
Těžištěm činnosti ústavu je teoretický a praktický výzkum pravěké a raně středověké archeologie, archeologie vrcholného a pozdního středověku. Podle možnosti i práce v mladších obdobích. Zabýváme se především obastí České republiky, neopomíjíme však ani evropský kontexte, zejména středoevropský.
Z historie ústavu
Historie oboru pravěká a středověká archeologie sahá na Univerzitě Karlově do poloviny předminulého století. Počátkem roku 1850 byl na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě jmenován mimořádným profesorem pro českou archeologii a dějiny umění Jan Erazim Vocel (1802-1871). V průběhu dvou desítek let, kdy kromě jiného přednášel i o pravěkých a středověkých starožitnostech, získal pro tento obor též profesuru řádnou. Bohužel se po jeho smrti žádný vhodný pokračovatel nenašel. Pro prehistorickou archeologii jako moderní vědecký obor má stěžejní význam Lubor Niederle (1865-1944), který se habilitoval v březnu 1891 a jako docent antropologie a prehistorické archeologie začal svou přednáškou "Úvod do předhistorické archeologie Evropy" skoro čtyřicetiletou dráhu význačného univerzitního učitele a vědce (1898 mimořádná profesura a nedlouho po ní v roce 1904 řádná). Jeho zásluhou byl v roce 1907 zřízen Archeologický seminář (zaměřen na klasickou archeologii) a c. k. Archeologický kabinet (ve školním roce 1911/12 přejmenován na c. k. Archeologický ústav), který spravoval odbornou knihovnu a sbírky. Archeologický kabinet měl jednak oddělení prehistorické archeologie, kde byl prof. L. Niederle až do roku 1929 ředitelem, a jednak oddělení klasické archeologie, které vedl prof. Hynek Vysoký (1860-1935). Oba kabinety měly sídlo v Klementinu. Založením prehistorického oddělení tak prof. L. Niederle položil institucionální základ moderního vysokoškolského archeologického pracoviště. Ve školním roce 1909/10 byla předložena vůbec první rigorózní práce z archeologie v dějinách pražské univerzity. Předložil ji rigorózní komisi (prof. L. Niederle a prof. J. Goll.) Jan Eisner (1885-1967), pozdější profesor pravěké a slovanské archeologie v Bratislavě a Praze. O rok později předložil druhou práci Emanuel Šimek (1883-1963), od roku 1931 první ordinář prehistorie na univerzitě v Brně.
Nový prostor pro rozvoj oboru vytvořil nepochybně vznik samostatné Československé republiky a jistě i osobní přátelství prof. L. Niederla s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Již v roce 1919 byly tehdejším Ministerstvem školství a národní osvěty schváleny stanovy Československého archeologického semináře, který na České univerzitě Karlově zahájil svou činnost ve šk. roce 1920 v bývalém Kaulichově domě na Karlově náměstí a později ve školním roce 1926/27 přesídlil do nové budovy Filozofické fakulty v Břehové ulici č. 5.
Na konci dvacátých let dochází ve vedení archeologického semináře ke generační výměně, prof. L. Niederle je na vlastní žádost pensionován a na jeho místo nastupují postupně dva jeho žáci, v letech 1929 - 1934 prof. Albín Stocký (1876-1934) a po něm, v letech 1934 - 1940, prof. Josef Schránil (1893-1940). V tomto meziválečném období na oboru prehistorická archeologie absolvovalo 13 doktorandů. Došlo též k dalším nutným institucionálním změnám, zvláště v průběhu třicátých let. Ve školním roce 1935/36 zanikl univerzitní Archeologický ústav (jeho prehistorické oddělení po odchodu prof. L. Niederla vedli taktéž postupně prof. A. Stocký a prof. J. Schránil) a na jeho místo nastoupily dva samostatné ústavy - Ústav archeologie klasické a Ústav archeologie prehistorické (jeho ředitelem byl až do roku 1940 prof. J. Schránil).
Postupný institucionální vývoj univerzitní archeologie byl přerušen uzavřením českých vysokých škol v době německé okupace. Po osvobození v roce 1945 navázalo na předválečný stav nové organizační pojetí - spojením Prehistorického semináře a Ústavu prehistorické archeologie v jeden celek vznikl Ústav a seminář pro pravěk a ranou dobu dějinnou, jehož ředitelem se stal žák prof. A. Stockého, prof. Jan Filip (1900-1981). Zároveň se v této době zcela nově konstituoval Ústav a seminář pro slovanskou archeologii pod vedením prof. Jana Eisnera (jako samostatný předmět přednášel slovanskou archeologii až do roku 1957, tedy i po zániku Ústavu pro slovanskou archeologii v akademickém roce 1949/50).
Po roce 1948 na sebe další změny nedaly dlouho čekat, ve školním roce 1949/50 byly oba ústavy sloučeny v Ústav pro pravěk a slovanskou archeologii (neboli Prehistorický ústav), v jeho čele zůstal prof. Jan Filip. Na počátku padesátých let se v souvislosti s rozsáhlými reformami českého školství administrativně univerzitní archeologie ocitla ve svazku s etnografií v Katedře národopisu a pravěku jako oddělení prehistorie, stále se sídlem v Břehové ulici a od roku 1952 v Pařížské ulici 27 v budově Právnické fakulty. Později v polovině padesátých let, a vlastně až do roku 1989, byla pravěká i slovanská archeologie začleněna do Katedry obecných dějin a pravěku (zprvu opět jako Ústav pro pravěk a slovanskou archeologii). V roce 1958 byl ústav "přejmenován" na oddělení prehistorie opět s podtitulem Prehistorický ústav a v roce 1961 přestěhován do renovovaných univerzitních budov v Celetné ulici 20. Po celou dobu těchto změn až do své smrti vedl univerzitní prehistorickou a raně středověkou archeologii profesor Filip, který vychoval několik generací archeologů, jimž v dosahu své pravomoci vytvořil přátelské, liberální, na badatelskou práci orientované prostředí. V letech 1981-1989 vedl oddělení externě doc. Miroslav Richter (1932). Oddělení prehistorie trvale poskytovalo studium dějin pravěku i slovanského dávnověku a od roku 1963 též archeologie středověku. Od konce 40. let do současnosti odevzdalo magisterské, bakalářské a doktorandské práce 199 posluchačů.
Po roce 1989 se převratné změny a uvolnění ve společnosti odrazily i v univerzitním životě a z oddělení prehistorie se v devadesátém roce opět stala samostatná Katedra pravěku a rané doby dějinné, která byla v roce 1993 přeměněna na dnešní Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou. V roce 1995 se oddělila skupina badatelů v čele s Teodorou Celmare a dala vzniknout dnešímu Českomoravskému archeologickému ústavu. Hlavním cílem bylo vytvořit pracoviště, které bude zcela nezávislé na jakékoli vysokoškolské či vědecké institci a jako takové nebude podléhat tlakům, kterým právě "závislá" pracoviště často podléhají.